Bouří se vojtěšky a jetele, všechny listy
pohorských stromů hučí nebo vyjí,
na hřbetu rozvaleném zkrutlé štěpnice
starobně se třesou zimnicí,
les je nekonečně protáhlý svist bičů.
V mocném tetelení, v hudbě divé,
hoch na svém voze, za zpřežením,
tiše v drobnou harmoniku duje,
jež vrní jako děcko, vezené podzimem.
Tu smutně odevzdanou melodii
dusí vichor, třepí, trhá v tenké cáry
jak modré plátno chatrné, jež polétá.
Až v pozdní stáří bude tanout mu
tato píseň jeho života,
i jedinému chodci mrákotnému,
jenž vnímal ji v sluch přiospalý bouří.