Hodiny siré babičky
v komůrce na zdi cizích lidí,
jediný, chudý vývržek
života dlouhého a neznámého mi.
Hluboká modrost rozlévá se
někam za okénko ve strany a výš;
běl vápna čtyřikrát se těsně lomí,
krátký cíl much lhostejných.
Hlas rzivě vrnivého kyvadla,
choře melodický sten,
jedním tonem povzletí a čtyřmi padá,
v oblouku lahodném a zastřeném.
Jako hrací skřínku za stěnou
spustil by duch štěstí starého,
rodin rozvátých a zašlých, jasných rán. –
Potom v bezdné noci těžce leží
hor mrtvoly se zdechlou srstí lesů.
Bochník stropu zavaluje srdce.
Tu v němé, úzké černotě
hodiny sesonorní, zbohatne jich hlas
a v nevyčerpatelných odstínech
každá vteřina dá jiný poloton,
z něhož odpadává chvějivě
modravá prška znivých mlžinek,
vteřiny spolu tkají přeplněné,
nové a nové, jemné symfonie
a vše splývá ve zvučivé jezero.
Zřetelnou samomluvou vlní se,
pro sebe roní radost diskretní,
a někdy v převysokém skřípnutí
zlomen závratně a zduchovněv
strunný kov si tiše zajásá.
Tak jen sobě pějí, pějí hloubku bytí.