V tom koutku parku šustí zvadlé listí,
když dva a dva tam bloudí navečer
a v jeho závějích se zvolna brodí.
Tam také my jsme spolu prožili
ne jeden podzim; tam, kde šlechetné
a prosté tiše pro mne bilo srdce.
Když rok se připozdí a vzrůstá chlad
a hvězdy každou noc jsou dálnější
a vůkol stydne chudé, cizí lidstvo,
jak důvěrno je stvořit hnízdo tepla
z dlaní a ze dvou srdcí spojených.
Byť ve vesmíru nemá střechy útulné,
byť zevšad omývá je nehostinný vítr,
ono věrně hřeje, v sebe stuleno,
a stále trvá silou duchovní;
i vyhasne-li jednou, místo v prostoru,
kde blažilo, přec teplé navždy zůstane.
Byť pod kročeji šustot suchých listů
a ve stromoví černém beznadějný svist
je sirou hudbou táhnoucího času,
v doteku rtů je věčná přítomnost.