Cvrčení trvá v trávě hrobů, chřadnoucí,
teskně šumí stromů zřídlá houšť,
měsíc, ještě bezmocný,
je zamžen kalnou šedomodří.
Opět tedy jeden vysílený podzim
budu žít. Již mnohý od těch dnů,
kdy dítě málomluvné zrakem velikým
na záhadu všeho zíralo.
A ještě neznám víc a nepoznám,
ani sám až budu utišený podzim.
I ptám se tebe, tlící prachu mrtvých
a liste ševelící, kteří o tolik jste blíž
těžkému spánku temnotného taje.
Ale vy sníte v lůnu nicoty,
víc nedíte než luna záhadná,
jež stoupá, nevšímavě jako vždy,
a zvolna sílí v stínech houstnoucích.