Již opál puklých váz v síň prázdnou, zadumanou
svou roní matnou zář a chladně sinavou
lun vpitých, pohanských, sto věků nastřádanou,
když s teras nad balty se bělal dálavou.
Na kalném čalounu, kde hnědne purpur ztuchlý,
vlá obraz vyhaslý, jak stín když umírá,
jen z laně zmizelé zrak nevýslovně truchlý,
tmou skonu prohlouben, se v šero upírá.
A fantom kouzelný tu v loži fial spává,
je mhavě průsvitný jak na křišťálu vzdech,
na ňadrech přeludných mu chřadne růže tmavá,
blouznivá v nehybných a dusných parfumech.