Na rovech žíří témě hebounké,
i na západním boku žíří tráva.
Zjasněno západem, mdlé zlato křížů
bledozářně rozlévá se vlahem,
jež je zakaleno prvním zdáním šera.
U rovů sedím; mnohý básník tak
na hrobkách veských sedal, měře dlouhý věk
staletým, chabým chvěním travek hrobových.
Však oni zemřeli. Já ještě svůj
cítím tep; a dosud nechápu,
jak možno nebýt v divné kráse světa.
Přec přijde čas a beze mne,
nad temným nevědomím hlíny mé,
se bude sklánět zvolna čistý den
a v jeho zelenavé plavosti
se lehce honit tichých mušek roj.