Pod lipkami něžně třesutými,
kde mastné lístky rozbíhavě
napínají řapíky
v dřímotě blahé větru slunného,
krásné dívky, stíny srdce,
duchové zjevy hmoty vznešené,
plují, – horce, tiše žije
těch z tajné hloubi zjevených
křehkých tváří bledý van,
světelný oblak rysů hudbových,
hudební světlo hrající.
Nepokoj krásy ztravuje,
jenž je láskou k nesmírnu.
Tráví srdce kořeny
až v podvědomou hloubi orchia.
Temnou ránu zasadí,
dlouho temně mlčí duch.
Ať jedna nevyhnutelnou se zdá,
jejíchž tvarů prchajících teplo
a duši uklouzávající
chytit velí hlubošerá moc
(ač, kdo by i zemřel v lůně tom,
čára boků, paží nesmrtelná
vysoce usmívá se mu),
ať prsty prahnou cedit nahotu
velmi mnohých dýšících symbolů,
ani v lázni tisícerých pletí
nelze prolnout absolutna střed.