Vzňaly se mladé, smaragdové šťávy
v drobounkých lístcích, útrobami hlíny
mocně letí samum života.
Kotouč slunce znovu zrozeného
jako něžná rytina je vtisknut
v mladistvou, skvoucí, rozteklou bělost
korony sálající blahem.
Hle, jak míjejí mne bytosti lidské,
sotva více vidím z nich nežli vlas,
úryvek tváře a vonný, drahý vlas,
rychlý přelud těla, cosi jako krok.
Vy zázraky sladké, v jejichž závojích,
v zdání hmoty, pod dubnovým sluncem
této teskně krásné Maje,
žije zářivá, vědomá jiskra!
Proč jsme se probudili zde,
my všichni, udivený kruh,
v tomto vlahém koutu nesmírnosti?
Jaký to kotouč hoří, hoří?