Deštěm vítalo mne malé město.
Jak zakrněly, zmenšily se domy!
V tři kroky smrštily se táhlé cesty.
Hned v uličce; již vymyl tolikrát
v mé dlouhé vzdálenosti letní dešť.
Tentýž starý domek beze změn,
jenž dávno vybledlým se stal mi snem.
Váhám porušiti jeho zavřenost;
zkusit jeho hmotnost pochybnou.
Přec. Chodbička. Ach, to je pan?
Ano; mlčky zase do zraků
si pohlížely naše osudy.
Kde je plavý vlas, zář hedvábná?
Zhnědl střídmě, zradil vzpomínku.
V jemném tvaru trochu zamžilo se
irrealno krásy. Ale tatáž bytost
stkví se z jasných očí nezmarných,
jak bude zářit vždy. Ty žiješ, žiješ stejně!
Sen dlouhých dob zas skutečnem se stal,
jež teplo jsoucných věcí rozlévá,
a srdce tvé je vroucí pravdou zas.