Stromy jsou mlha studená,
kterou pročernaví nitky kostry;
v mrtvé trávě plíží se kouř šera.
Bez hvězd jistě byl ten večer,
prvý mého života;
bez hvězd býval v městě podhorském,
na zahradě opuštěné,
v dobách těch, kdy smutný podivín
pod těžkým mládím k smrti poklesal.
Pak zde jsem vzpomínal ho sám,
na tomto pustém místě podzimním,
v jehož kalnou zamlklost
jenom z dálky doléhal
lidstva netvorného šum.
Rychle kroky kroužily,
zde sbohem zašeptly mi vždycky
a podávaly svoje dary matné,
jež v rukou měnily se v prázdný vzduch.
Tak vzešel dnešní soumrak;
ni nejchabější zář
neproniká šedí výšin.
Nechť ještě jednou jen, ty pusté místo,
se vrátím k tobě nebo mnohokrát,
ty zapomeneš mne; i na můj úsměv,
jenž ví, že všechno to, co jsem,
i vše, co bouřilo a žilo vůkol,
byl pouze těžký, šeroprázdný sen.