O radostné a hrůzné zděšení, když černá clona mlh se promění v bezednou světa duchového zář! Hle, všichni odešlí, hle, dosud žijí!
Jsou skutečnem, jež spálí fantasii! Oslavená tvář vznešeně usmívá se a zjihlé rysy pozemské
pod živoucím sněhem světelným se sotvy poznávají v blahém žase. Ze zraků tryská nové žití, mohutné a skvoucí.
Rty zmlklé, hlinou zasuté, hovoří slova vroucí, jež v hloubi hlavy jasně zní ti. Zhudebněný, odstíněný hlas
přec má tentýž přízvuk známý jako v zašlý, zašeřelý čas, týž nejhlubší tón bytostný. Nižší v nich, co dýchávalo s námi,
je zahrnuto v duši zvýšené jak drobná svíce v žáru plamene; a přec jich podstata je táž a táž a nehynoucí jiskra v nich
chce bytí věčně neměnné. Jak rokotání ptáčat nebeských se smějí zpustlým rovům svým a našim dětským vzdechům nad trávou.
A kam až pohled zaletí, nesčetné podoby a záře plní óry slávou svou se skvějící, moře stínů líbezných se vlní
až tam, kde zasluněnou dálavou duchové dávní do sfér mizejí co světlá mlha blýskotající. Vy vítězní, i já jsem duch,
třeba v těžkém plášti z hlíny, jsem s vámi spojen v jeden věrný kruh. Je rozkoš býti s vámi druh a druh, být s vámi jeden ór, ó stíny,
svět z fluidární nadhmoty, křištalný závoj, svítivý a křehký, jenž vlaje nad propastmi temnoty. Noc každou povznáším se ve váš řád;
z vás silných mohu svoji sílu ssát; a hloubka nitra žije celý den tím čímsi, co si dolů zachytí, když duch zpět klouzá ve svůj chmurný hlen.
Vše se sdílí, vše se soucítí, týž myšlení a citového dění proud plyne námi, jemný, blažený a lehký, on naší společnou je duší,
je jasný, láskyplný vzduch; a někdy v něm se tuší, jak z vyšších řádů připlývá zvěstování nových moudrostí,
jež duchům živí těla zářivá. Společný perisprit náš trnoucí on plní jménem božím, jež je duchu ranou horoucí
a pronikavé slasti trysk. A ruce průsvitné jak dech (ač někdy nevím, kdo to mimo vál) zhmotňují se v živých snech
a dlouho v duši trvá letmý stisk.
Cookies on Poetry Cove