Hlubokým tichem kvetla jara,
družně veselil se srdcí kruh,
šumělo klidně moře národů.
Šel mlčky, zahalen v plášť sebe.
Pak miliony stejnobarvých figur
šílely bez příčin; zem, těsto krvavé;
v řevu nestvůr řítila se města.
Chudí mocně dobývali skyvu;
lepší sudbu nezrozencům svým;
z nenávisti ryžovali štěstí.
I tu jen sebe cítil, sobecký;
v své vlastní hlubiny se hrouže
to zdání měl, že povždy bled
svým jsoucnem by měl býti ret,
v naslouchání věčným tmám.
Černá silhouetta proti hvězdné noci
neví, zdali půjde – jde – šla dnes
nebo tisícletí před večerem dnešním
praprahorním krajem Lemurie
či zda v budoucnu svou chůzí zatmívá
jinak seskupená souhvězdí.