Studená zář sluneční,
od západu větrem přiváta,
zamřelým karmazínem tence lpí
na zdivu, křoví, osvětlených lících.
Za nehybnou vlnou hlavy kamenné
stále táhnou měkké, roztavené okry.
Zde nad lítostnou hlínou hřbitovní,
ve vzduchu, jenž v hloubi své je raněn,
bol každý jihne, přejemněn
v němou vláhu zraků roztává.
Zvonek jektá, k dáli splývá den,
v holých větvích pták se trudí dlouze,
jak vejíti by nechtěl v blízké jaro.
Nesmírné hoře pozemského žití
zas v nitru zvedá se a tiše úpí
jak zadušený hlas zpod kamenů:
Srdce, ty srdce, proč jsi živoucí?