Byla paní u vidění,
oblékly ji v rubáš lněný,
položily do komory,
uzavřely na závory,
a při zvonů znění zrána
bude paní pochována. –
Ve světnici manžel sedí,
smutně na své děti hledí.
Jsou jak ptačátka neblahá
vyhozená z hnízda nahá,
jako v podzim mladá růže,
která pro mráz kvést nemůže.
„„Nebude tam matce zima?““ –
„Nezná mrazu, kdo tak dřímá.“–
„„Otče, v komoře cos praská.““–
„Leda myška někde mlaská!“–
„„Otče, v komoře cos klepe!““–
„Vrabec to snad v okno tepe!“–
„„Otče, vždyť tě matka volá!““
„Dítě, důmněnka to holá!“
V komoře to volá, buší:
„Spaste lidé moji duši!“
A za ránou zase rána:
„„Za živa jsem pochována!““–
Ze komory služky vedou
nebohou svou paní bledou.
Bledá tvář, jak chrpa ústa,
vypouštějí slova pustá.
„„Vítám, ženo, bohu chvála,
že jsi zase z mrtvých vstala!““
Na svém loži paní sedí,
němě ku podlaze hledí.
„„Otče, zůstaň stát před námi,
já se, otče, bojím mámy!““
„Modlete se, bohu chvála,
že vám matka z mrtvých vstala.“
„Byla jsem jen u vidění,
strašlivé jsem měla snění.
Viděla jsem muka boží,
pro ty, kteří cizoloží.
Ve dne nazí v ostrém hloží,
v noci na ohnivém loži.
A když z lože oheň prská,
tu druh druha plamem mrská.“
Ani slova víc nehlesne,
na lože zpět mrtva klesne.
A při zvonův znění zrána,
byla přece pochována.