Otevřely stavěké se hroby,
a z nich místo starobylé plísně
vyřinou se mocně dávné písně, –
zpěvní svědkové to zašlé doby.
Zpíval národ! – Jeho jaré zpěvy
zachovaly obraz dávné síly,
mužův ráznost, bolnou něhu děvy, –
jsou jak otcové a matky byli.
A teď lid náš v zpěvu dostonává;
jeho píseň bolův svět je celý,
jeho píseň však též rozveselí
toho, jehož pláč už dokonává.
Doplakali jsme a doželeli,
odvrhli jsme stavěké své tísně,
mocně, jaře, otcové jak pěli,
nové zaznějí zas lidem písně.