Chtěl jsem srdce pohrobiti
utrpením zkažené –
nad lidstvem si zoufající,
neláskou až zmražené.
Nahlednu tam naposledy,
nežli dojde k loučení –
aj ty zvučky jarné milé,
jako včelek bzučení!
A tam na dnu v srdci svadlém
jarní květy mlaďounké –
kdož ví, nemůže-li býti
ovoce z nich slaďounké!
A jak Bůh jen dětem kvůli
šetřil města Ninive,
tak i já pro mladé květy
zdržel blesky ohnivé.