Vzhůru pro svobodu!

Svoboda, ó jak to sladké slovo, slovo mocné, jež nás k činům zove! Svoboda, ta v prsou našich plane, ta nám ňádra šíří, prsa hřeje,

ducha vznáší k výším nad otroky: Svoboda to živel, v němž nám žíti! Nuže, sláva svobodě! Ať žije, kdo cit chová v hrudi pro svobodu!

Zkáza ale tomu, kdo nás v poutech, kdo chce v mrzkých okovech nás třímať; zkáza oněm, jenž nám člověčenstva svatá práva nectně upírají! –

Drahně času v otroctví se svíjel rod náš milý, slovanský náš národ; drahně času úpěl v hanbě bídné, nesa břímě potupy a hany;

drahně času podlý vrah náš kydal nečesť na slovanské naše plémě: než ten čas, ten zhoubný, bohdá minul. – Vzešlo slunce novým, zářným leskem,

vzešlo slunce Slávy, doby nové! Doba nová vítá syny svoje, vítá je, by žili život nový! I nás vítá, bratří, doba nová,

i nás vítá k budoucnosti blažší. Nuž i my ji vítáme, tu dobu, dobu novou s celým srdcem vřelým, vítáme ji ve naději sladké! –

Vzešlo slunce novým zářným leskem, novou dráhu vlasti naší káže – než hle! chmury černé na obzoru zastřely to slunce s leskem novým,

obloha se halí v mraky děsné, obloha ta věští bouři strašnou: rachotí hrom ječný po nebesku, blesků sykot v bouř se zářně mísí. –

A co my v tom vzteklém bouře jeku? zalezeme v skrýše, plni leku? Ne my juni jiskrných jsme zrakóv a bratrských srdec v prsou vřelých;

nezalezem plni strachu v skrýše, aniž dlíti budem v netečnosti mdlobě. Rachotí hrom ječný po nebesku, blesků sykot v bouř se zářně mísí.

Ha! to hlas je bouře, jenž nás volá, bychom prudkým letem v pole táhli, v pole tam, kde kyne vlasti naší nová sláva po krvavé seči.

Nuže, vzhůru, kdo jest synem Slávy, v boj ten pro svobodu a pro právo! Či snad váhať budem v mrzké bázni? nepřátelům vlasť svou v zkázu dáme?

Ne, my životy své v oběť dáme pro svobodu, jížto vlasť si žádá. Z boje a po bouři vzejde slunce v nové slávě, novým zářným leskem,

zářiť bude v kraje, prosty vrahův, nepřátelské potupy a zloby. Z boje vzejde svoboda a sláva a vlasť naše bude opět zdráva!