Vzešlo slunce na východě rudém, záři po moři a zemi lilo, a ta záře spěla ku západu, po slavské se vlasti rozestřela,
nade Velehradem zář se skvěla, a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá. Nad Moravou svobody a světla slunce plane, září z Velehradu,
po slavské se vlasti šíří blaho, spása; Svatopluk zde lidu spravedlně vládne, s Methodem ho vede k blahu, štěstí, spáse. Záře slunce do Čech spěje v zářné kráse,
vánek svobody po vlastech věje, záře slunce vlasti slavské hřeje: k Velehradu moravskému Vyšehrad se český druží,
a lesk slávy rozlívá se po Slávii šíré dále. Libá z Lípy květů vůně vane, ona dýše volný vzduchu vánek,
u zdar její vláha s nebes kane, a to slunce světlo, teplo dává, Lípa v něm se štěstím pozachvívá. Zatmělo se slunce slávy, spásy,
rachotí hrom ječný po nebesku, blesku sykot zhoubný k zemi pádí – Lípa roztřískána kůru svléká, větev po větvi se k zemi sklání,
jenom peň tu ještě stojí, země šťávou rány hojí, a ty rány, sotva zacelené, nová zloby bouře z nova stíhá.
Mnoho vody v moře uplynulo, mnohé pokolení odumřelo, avšak žádné z oněch pokolení Lípu Slávy kvésti nevidělo.
Mnoho dlouhých rokův uplynulo, mnohokráte slunce zaplanulo, mnoho vláhy nebe na zem lilo – ach, ta Lípa nechce zeleň bráti,
nechce větví korunou se zdobit, čeká více světla, tepla, vláhy! – Vzchází slunce na východě rudém, záři po moři a zemi leje,
a ta záře spěje ku západu, po slavské se vlasti rozestírá; nade Velehradem zář se skvěje, a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.
Nad Moravou svobody a světla slunce plane, září z Velehradu, po slavské se vlasti šíří blaho, spása; vánek svobody po vlastech věje,
záře slunce vlasti slavské hřeje: k Velehradu moravskému Vyšehrad se český druží, a lesk slávy rozlívá se
po Slávii šíré dále. Lípa bujně zelená se, větve silné k nebi zdvihá, libá z Lípy květů vůně vane,
ona dýše volný vzduchu vánek; u zdar její vláha s nebes kane, a to slunce světlo, teplo dává: Lípa štěstím v něm se pozachvívá.
Deset co se dlouhých věků v touze slávy rozplynulo, tisíckrát co nebe marně nad námi se rozklenulo,
zove nás duch času k činům slavným, zove nás, své slávy vyvolence, bychom spletli Slávě slavověnce, věnce skutkův, jakéž blaho, právo
slavských rodův od nás v touze žádá. Času duch nám v blahověstech našich, apoštolech lásky, lásku, svornosť káže; ta jen že nám k spáse dopomůže,
měřítkem být musí našich skutkův: tak jen vzdáme poctu, slávu Cyrillu a Methoději, a nám přijde doba ždaná,
kdežto v chrámě velkém Světoducha zavzní mocně žalmy Všeslovanstva.
Cookies on Poetry Cove