Duše má se v nejistotě
strastiplné chvěje,
a ten svět hle! tupocitý
se mi jenom směje.
On se směje, kdy mu jevím
tíže žití svého,
a mne jmenuje – ó světe!
vždy jen šíleného.
Ba snad že má duše strastí
v šílenství upadne:
a mé srdce žalem sťaté,
jak květ bolem zvadne.
Já jsem šílen, že se směji
světa šílenosti,
a že spílám jeho rekův
podlé nadutosti.