Ó Moravo, kdy vzejde pak
ti jednou slunce spásy?
Kdy vstaneš opět v slávě své,
ve záři nové krásy?
Ach, prsa má se bolně dmou,
když na tvůj pomním osud;
tu krev vře ve mně, pomním-li
že v jařmu úpíš posud.
To jařmo ne tak tělo tvé
jak ducha tvého moří:
ha! svrhni pouta otroctví,
vždyť otrok jen se koří.
Či chceš snad býti otrokem
a v poutech hnusných hníti?
Ne, ne, ty dýcháš svobodou
a v svobodě chceš žíti.
Nuž, povstaň tedy ze mdloby,
a chvátej pro svobodu;
hle, tobě kyne osvěta,
a sláva tvému rodu!