Ó drahá matko přírodo,
co často tak tě smutí?
je dítek tvých to činění,
co k smutku tebe nutí?
Což prsa tvá se bolem dmou,
že slyšíš jedněch lkání,
an druzí v mrzké podlosti
si hoví v hodování?
Ty laskavá jsi máti všech,
a plna lásky vřelé!
než nectnosť jedněch z dětí tvých
ctnosť druhých u hrob stele.