Vyvracel víry dogmata
rozumem kaleným.
Dopsal. I sedí zadumán,
se srdcem zemdleným.
Je noc, je ticho. Měsíce
záře se rozlila
po stěnách, koutech světnice – –
tam stará postilla;
maně se ruka vztáhla k ní,
maně ji otvírá:
tu písmo, rukou matčinou,
v oči se upírá...
Na listy hledí sežloutlé,
vybledlých do řádků:
jako by slyšel poznovu
snů děckých pohádku.
A srdcem touha zachvěla,
oči se zrosily:
„Ó kéž bych posud na klínu
vám říkal z postilly.“