Za doby těžké, v bolestech, v trudu
když duše, smutna k pláči až k smrti,
slzami smáčí pozemskou hrudu,
rána za ranou odvahu drtí,
když slední hyne naděje símě,
a smutek roste v úžas se množe,
když všecek život zdá se jen břímě –
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!
A slunko zlaté paprskem smavým
když žití květné ozáří luhy,
pozemské blaho když kouzlem hravým
obejme mysl sladkými kruhy;
když srdce cítí bez trnů kvésti
slávy a lásky mámivé róže:
na výši toho, co svět zve „štěstí“ –
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!
Poklidným tokem, klopotnou prací
když oko vidí plynouti dobu,
nevědouc ani, jak čas se ztrácí,
až noha stane na kraji hrobu;
den za dnem mizí, starostmi vnitra
zemdlena hlava klade se v lože,
by jako včera, tak žila zítra –
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!
V hlubokou bolu ať zírám tůni,
anebo život všední jde chůzí,
lidského blaha ať na výsluní –
za doby štěstí, míru a hrůzy
pokorně hlavu skláním, a dlaně
k modlitbě vroucí oddaně slože,
modlím se: „Budiž jak vůle Páně –“
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!