V košíku z fial kytice.
Na tváři růží pel,
jakoby půvab dennice
červánek přeletěl.
I spěchá lesem ke městu
a snivý klopí hled.
V tom jezdec přijel na cestu
je stár a v tváři bled.
A bral jí z rukou květiny.
,Jak z daleka že jsi?‘
„Můj dobrý pane, z dědiny
tu stranu za lesy.“
,Tam na samotě?‘ „Naše chýž.“
,I zahrádka?‘ „Jak dlaň.“
,Kdo matka tvá?‘ – „Ta mrtva již.“
,A otec?‘ – „Bůh jej chraň.“
,Je stár?‘ „Je slep a churaví.“
I sypal zlato ven.
,Však bratří, sestry ve zdraví?‘
„Jsem sama jedna jen.“
A padlo oko do oka.
Jak uťat řeči tok.
Žas’, vykřik’, zalkal z hluboka
a koně sebral v bok.
Mýtinou rychle jako blesk
se zamih’ oře cval.
A na chodníku zlata lesk,
a dívka hledí v dál.
Na ňadrech ruka třesoucí
srdéčka tlumí tluk...
Kde, odkud zrak ten horoucí
a hlasu znám jí zvuk? – –