Poutníče údolím světa,
sklíčena duše je tvá,
pochybnosť myšlénky splétá
pozvolna v tenata svá.
Truchlivým pohlížíš okem
v labyrint křížových cest:
rozcestí před každým krokem,
kde, kudy východu jest?! –
A všude nepřítel strojí
zhoubu ti v úkrytu svém,
číhá a zdvihá se k boji,
obchází hladovým lvem.
Srdce chví bázní se v tichu
a klesá v předtuše zlé:
svět plný lsti je a hříchu,
a tělo slábo a mdlé.
Daleko, daleko k cíli.
Nad obzor mračna se dmou.
Slunce se k západu schýlí,
kam dojdeš nocí a tmou?
Bez vlády, nad bezdnou tůní,
„Co počnu?“ smuten se ptáš.
A bouře hrozivě duní –
„Hynu! můj Pane!“ voláš.
Člověče! ó malé víry!
Vyjasni ztrápenou tvář.
Pohledni: nade svět šírý
rozlita milosti zář!
Bezpečně v radostná místa
uvádí Pán Bůh lid svůj!
Věř v Pána Ježíše Krista,
spasen jsi ty i dům tvůj.