Zapadlo slunce. Červánkové
na nebes modrém klenutí
hlásají příchod říše snové.
Zachvěla noc svou perutí,
a tiše, zlehka, zvolna, jemně
poslední zanik’ šelest dne.
Opustil duch můj hrudu země
a v kraje letí nadhvězdné.
Jak velikým jsi, Pane světů,
jež rozsel svou jsi pravicí,
jim dada vznik i dráhu k letu
a oblek světlo zářící.
Tvou velebností blankyt hoří,
tvá sláva konce nepozná:
tobě se červ i slunce koří,
a vesmír hřímá: Hosanna!
Kdo spočítal kdy hvězdy ony,
jež zdobí roucha tvého lem?
kdo Cherubínů legiony
a Serafy při trůnu tvém?
Ó, dál než blankyt rozepjatý
zaznívá v mocném výstupu
vysoká píseň: „Svatý, svatý,
Hospodin Pán Bůh zástupů!“
Jak moře šum ten hlahol dálný,
však srdce bázní neklesá,
hlas vpadá ve zpěv triumfálný,
a duše jásá v nebesa.
Ó, vím já: duch můj z Ruky tvojí
že původ vzal, tvou milostí,
by vykoupen po časném boji
připojil k tvé se bytosti.
Ó, blaze mi v tom všehomíra
tak nekonečném prostoru:
v Trojici Boží svatá víra
přepevnou skytá oporu;
vždyť cesta tak bezpečná, jistá,
a hrob mé srdce neleká:
tam hvězda má – aj, věřím v Krista,
můj Spasitel: Syn člověka!