Ach slabi jsme, ó Tvůrce všemohoucí,
a propasti všad zejou otvory;
viz, sotva pro ctnosť srdce počne tlouci,
již ruka slábne. Těžko pro tvory,
jichž ducha poutá tělo masa, krve,
jak vůle jednať. Zhynou, klesnou prvé,
než narozeny dobré naše činy –
odpusť nám naše viny.
Ó, víme, Pane, špatní pracovníci
a služebníci že jsme nehodní:
vyrostlo býlí naší na vinici,
a hasne světlo našich pochodní.
A hřivny naše? – nepohoda zlá tu:
ten za ztrátou jen novou bere ztrátu,
a v strachu, bázni zakopává jiný –
odpusť nám naše viny.
Ó, Pravdo věčná! tonem v nepravosti,
a ruka naše hříchem sepjata.
Zlí nepřátelé číhají v skrytosti,
i vrháme se v lestná tenata.
Jsme nevidomi. V propasť černé noci
se pokácíme, zhynem bez pomoci:
svěť světlo tvé nám, zapuď temné stíny –
odpusť nám naše viny.
Již míra hříchů našich vrchovatá
a váha až se půdy dotýká.
Nepřičti nám je, Spravedlnosti svatá,
vždyť milosť tvá tak mocná, veliká!
Své slitování na váhu polože,
suď milosrdenstvím nás, Soudce – Bože,
otevři brány nebes do otčiny –
odpusť nám naše viny.
Aj podepřeni jsouce smlouvou novou
potomci bídy, v hříchu počati,
však posvěceni krví Beránkovou
voláme: „Otče, rač nám žehnati!“
Přímého ducha, srdce stvoř nám čistá,
spas duši naši skrze Jezu Krista,
pro lásku jeho, Bože trojjediný,
odpusť nám naše viny.