Po nebes jasném baldachýnu se vynořují shluky hvězd. Potopil oko v zářném klínu, myšlének zárod slaví vjezd
a roste duchem výš a výš... Jak luzně rdí se Krasopaní, ubledlý Vodnař síti sklání, pyšný se Merkur v západ vznáší,
Mars hněvu rudým ohněm straší, Orion stoupá v slavnou říš. Shlukly se úže poděšené nešťastné sestry Plejady
a měsíc světlo utěšené do zlaté vlívá zahrady; velebně trůní Jupiter. Daleko bílou mlhovinou
se miriady sluncí vinou a prostřed, šat v ně noříc skvělý, stříbrné proudy Labuť dělí, po vlnách plynouc čistých sfér.
Podivná shodo! divná sílo! věčnosti času, prostoru! Kdo chopí vznik tvůj? Tvoje dílo záhadou ducha názoru,
jenž tebou v tobě původ vzal. Hle okamžik a drobná vlna – a říše skví se divuplna! Kolik těch světů vesmír chová?
tu střed a vrstva vrstev nová bez konce, počtu – dál a dál! A zemi měsíc, slunce země na pouti družné provází;
kol Alkyony sluncí plémě – a dál a pak? – um zachází, a neobsáhlý počne kruh. Jest centrum jedno ve všemmíru,
jež, nepodlehnouc změnám víru, jedino stojí všemohoucí, co moudře řídí všecko jdoucí a duši jeho – věčný bůh!?
O prachu z prachu této mrvy, již zeměkoulí nazýváš, ty viděti chceš základ prvý!? červ na den moře přelíváš,
nestíhlým bloudě chaosem. Mníš světla nabyt v temné noci kouzelnou skel a čísel mocí? Těch říší zámek ku prostoru
ten neodemkne ruka tvorů, jež poutá mžik a hruda zem!... A přece pružná ducha síla mohutná křídla pozvedá
a světů Tvůrci v tajná díla skoumavým umem nahlédá. Sám článek věčném v řetězi, duch těchou žive: zbaven tíže,
bytosti, z které pošel, blíže, tajemství svatá, nevýslovná že jasným jednou okem srovná, nad časem hmotou zvítězí!
I navrací se znaven letem z mlhavých poutí k počátku, kde poesie sladkým květem protkanou slýchal pohádku,
do děckých snů těch blažených, a slyší děcko zníti znovu v měsíci harfu Davidovu, a vidí jak se dráhou mléčnou
v otčinu svatou, nekonečnou vznášejí duše zvýšených.
Cookies on Poetry Cove