ZVONY.

Naposledy zvony znějí, žár než ohně roztaví je, neklidně a naposledy kovové jich srdce bije.

Na zvonici zvon se houpá, hlasy zvonků teskně znějí, naposledy, naposledy, slyš, co zvony vyprávějí.

Slyš, co zvony vyprávějí, a co praví v hlasů shluku: – kovové vždy naše srdce s lidským bilo, do souzvuku.

Ku práci a v nové žití modlitbou zval hlas náš z rána, z paprsků když zlatých byla zář kol čela země stkána.

K oddechu a ku hovorům družným na prah domu z šera hlavy naše z věže zvaly v tiché chvíli svatvečera.

K příbytkům jsme dolů zřely, s člověkem se radovaly, v těžké době, v chvíli smutku tesknily jsme s jeho žaly.

Ze své výše v každou dobu s láskou v jeho život zřely, po skončené zemské pouti k hrobu jsme ho provázely.

Přítelem jsme dobrým byly, promlouvaly k srdci jeho utěšivým často hlasem, vzpomínkami minulého. – –

Naposledy zvony znějí, žár než ohně roztaví je, neklidně a naposledy kovové jich srdce bije.

A jak zvony na zvonici, naposledy ještě znějí, zdá se mi teď náhle, jinou, podivnou že píseň pějí.

Jinou, než-li kterou zněly v minulé a zašlé roky – tisíců jak na pochodu uslyšel bys’ těžké kroky.

V podivné a jiné písni prokmitají ohňů kouře, jak když z dálek potemnělých v tiché kraje táhne bouře.

Zbraní třesk to, slyš, hluk boje, hlasů změť a lidské stony – podivnou a jinou řečí promlouvají staré zvony –

Naposledy, naposledy, zář než ohně roztaví je, zvony hučí. Na poplach jak kovové jich srdce bije.