Večerní zvony s věže zní,
jen tesknější je jejich hlas,
ten snivý hoch, jenž slýchal je,
ten šedivý má nyní vlas.
A zvony zní a v hlase jich
jak slzy by se chvěly,
když vypráví, jak bylo to,
když večer vyzváněly.
A v srdci teď, ach, jaká tíž,
a dávno, dávno tomu – –
zní zvony zas, však s večerem
hoch nevrací se domů.