Žhne slunce polední, zrající praská klas,
nad vlnou obilí bělásek chví se v letu,
nasloucháš hlasům všem, rozhořelému létu,
a myslíš, v toku svém tu zastavil se čas.
Jsou pusté dědiny jak mrtvý by jich lid,
a rudě krvavé se zdají tobě máky;
po kraji celém, hle, kam dohlédnou tvé zraky,
je ticho zakletí a jakýs’ těžký klid.
Žhnou rudé plamínky krvavé na poli
a nikdo nejde k vsi po cestě s topoly,
kouř k nebi nestoupá z omšelých, nízkých střech.
Vše jakby zakleto a prázdná stavení,
a láska přelud jak by byla, mámení,
a horký jak bys jen zlé vášně cítil dech.