Pusto je v zahradě, zarostly cesty,
vodotrysk mlčí a na jaře jen
bezy když voní a jasmínu keře,
ožije zahrada úsměvy žen,
šepoty lásky a vášnivých citů,
ve skrytu loubí a v měsíčním svitu.
Úsměvy dávnými těch, kdo tu žili,
o štěstí, kdysi tu snili svůj sen,
které tu v zámeckých pokojích budil
popěvkem zahrady zlatistý den.
Milenců dávných tu ožijí znova
prchavé sliby a vášnivá slova.
Zamlkle hledí tu vrcholky stromů
na jiný za zdí tam, jiný už svět,
pusté je schodiště, nikdo tu nejde,
omamně voní bez, jasmínu květ.
Vodotrysk mlčí a v měsíčním svitu
o lásce dávné sní, vášnivém citu.