Sám doma dlím večer a v okna
mráz ledný kouzlí květ,
a v mysli zpět vracím se zase
do dávno zašlých let.
Pohádka divná z dob dávných,
ta duši rozteskní;
vzpomínat zachce se náhle
a toužit v spěchu dní.
V skleněné hoře sedí
tam panna krásná tak,
ji smutnou a bledou hlídá
zlý mnohohlavý drak.
Ta tesklivou píseň si zpívá,
a touží z hory v svět,
však nikdo se neblíží k hoře
po dlouhou řadu let.
A panna zakleta sedí
tam v hoře skleněné,
a píseň smutnou si zpívá,
o srdcích z kamene.