Tak každým rokem kvete třešně stará,
zas jako dřív’ a jako loni z jara
a záhony se pestří novým květem,
mák rudě zahoří, zas v polích s létem.
Pod zkvetlým stromem stařec vetchý sedí,
vyhaslé zraky v minulo kams’ hledí,
jak dohlédnout by nazpět v dáli chtěl,
co nad hlavou mu zpívá hudba včel.
Zrak pohaslý, sám jakby ztracen v snech,
a omamně květ voní v záhonech.
A tiše, korunou jak stromu včely,
tak vzpomínky se v hlavě rozzvučely.