XXXVI.

Noc byla tmavá, smutná, já zachvěla se v muce. – Po přeludu jsem marně své bílé vztáhla ruce.

A v zoufalství jsem zřela, jak sny se křehké tříští. – Čím nekonečné, marné, já zhřeji dny své příští?

Noc byla tmavá, smutná, lkal vítr v její hluši. – V bezhlasé poušti zítřků čím naplním svou duši?

Ve vichru teskném lkání jsem v strachu bědná snila. – Co odpovím, až srdce se zeptá, zda jsem žila?