Jednoho dne bledá paní
přijde, na mě zakývá –
Černý závoj smutné oči,
bledé tváře zakrývá.
– Čas je jít už se mnou – řekne.
– Smrť, ta nikdy nečeká.
Na všecko se zapomene.
Bledá tvář tě neleká? –
Milá paní, můžem’ spolu
chvíli ještě posedět,
na ten boží svět se ještě
na chvíli jen zahledět.
Na všecko se rozpomenout,
jak mohlo být, nebylo,
na vše, co se s bolestí už
na dně duše pohřbilo.
Bledá paní, dojdem ještě,
na to vždy je času dost.
Na tom světě smutný byl jsem,
zapomenutý jen host.
Za hory až krvácejíc
slunce bude zapadat,
na poslední cestu svou pak
ze srdce se vydám rád.