Ve zlatých proudech světla bílé květy svítí,
a přec mně zdá se celý svět že v stínu;
jak poutník žíznivý ve beznaději hynu,
kam pohlédnu, vše vidím tam se tmíti.
Jdou cestou milenci a na větvi pták zpívá,
zem otvírá se voníc v sladké tuše –
neschýlí radost k tobě se, má duše,
a oko mé se marně v dálku dívá.
Den za dnem život jde a radost ještě váhá,
zpěv umlkne a opadají květy,
a žíznivé se nepřikloní rety
dychtivě ku okraji číše plné blaha.