Ó možno ještě bolest svoji skrýti;
jak v klášteře setmělém umírají
v soumraku stálém marné touhy žití,
a hluku světa tiše naslouchají.
Ó možno ještě bolest svoji skrýti.
A někdy jen, když hvězdy se již třpytí,
to utichlého hluku světa echem,
jak vánku dechem když se chvěje sítí,
se ticho samot pohne jejich vzdechem.
To někdy jen, když hvězdy se již třpytí.
Ó vzpomínky a vzdechy marné, marné!
Číš pohozena. Hořkost z ní jen pila
žíznivá ústa; víno rudé, žárné,
žel, chudá stráň a stinná nezrodila.
Ó vzpomínky a vzdechy marné, marné!