Poslušna sudby cestou kráčíš svojí,
jak voda čistá břehy proudí spěchem,
a jakby sny ji rozechvěly lehce,
se vlní hladina a čeří vánku dechem.
Za sudbou neznámou jdeš o samotě žitím,
a vzdechy moje tebe nedoletí –
ó v snění kolikrát mizící v nedohledno
tě ruce moje chtěly zadržeti!
Tak stajena snad půjdeš cestou svojí,
co snila’s, trpěla, já ptám se v beznaději,
kdo je ta žena, kterou svět mi skrývá,
a na vždy zaniknou mi stopy její?