Já obláčku se tázala,
jenž oblohou se něžný chvěl,
než rozplynul se v dálce mi,
zda jeho někde neuzřel.
A luny, která v noční tiš,
a v okna zírá lidí,
když mlčelivá nocí šla,
zda v snu mě někdy vidí.
Jak přelud mizí oblaka,
a lunu skryl mně temný mrak.
– Co, srdce, díš mi? – Tajemný
hlas mého srdce mlčí však.