Když za večera usíná kraj stmělý,
a nad lesy se měsíc vynoří,
jde ona sama ve měsíčním šeru
a s květy smutná tiše hovoří.
A květiny se sklánějí a praví,
když záhonem jde za soumraku mdlá:
Sestřička naše bílá steskem stůně
a žalem její tvář je ubledlá.