Zřím okny v ticho večera
skrz větve řídké chorých stromů,
v dál do ulic, kde za šera
ční černé stíny starých domů;
hluk velkoměstský zmírá v zdech,
jen rachot vozu slyším temný,
šum stlumený – jak k nebi vzdech,
by stoupal stajený a jemný – – –
V tmy z oken domů bleskla zář,
do ulic stichlých noc se dívá,
klid bezzvučný jak v mrtvou tvář
se v spící město měkce schvívá...
A náhle nocí výkřik zněl –
(ten opilec sbil ženu zase)
a jak se mrtvým tichem chvěl,
já výkřik bídy slech’ v tom hlase.