Jen touhy, vzpomínky šly rodným jeho krajem, svůj domov vzdálený jen v teskných vídal snech, jak dávná pohádka minulý život zdál se, když na pochodu šel, usínal v zákopech.
Jak láska mladých let minulost zjevila se a bílým kynula do dálek ramenem, a v rodný vedla ho kraj ve snu přede dnem – – A teď se navrátil. Jej domov vítal písní
a květem bělostným rozkvetlých ze zahrad, a jemu bylo tak, jak dávný druh by z dětství svou ruku družně mu zas na rameno klad’. Teď tedy vrátil se v nezřený domov dávno,
šel jeho cestami jak ztracený by v snění, a vše to pohádka jak byla by jen krátká, sen krásný, který snil a bál se probuzení. V svou náruč rozchvělou chtěl sevřít kraj ten zkvetlý,
a dosud zjitřená ač bolela ho rána, do srdce smír se klad, závratná v duši radost, jak v žití nikdy dřív, jak nikdy nepoznána. Teď tedy vrátil se. Zrak jeho kolem těkal,
jak motýl nad květy a v sladkém opojení – co všude ztajeno je kouzla, divné krásy, na toulkách domovem zřel nyní v udivení. Jak děcko zvědavé teď dotýkal se všeho,
a stromy po kůře jich drsné hladil dlaní, pohledy objímal vše v náhlém roztoužení, a věcí slyšel hlas jak mluví k srdci jeho, a pole zelení se zavlnila hebkou,
na lukách k slavnosti jak rozeseto kvítí, zpěv ptáků sladší byl, jasnější bylo nebe, a slunce, zdálo se, že usměvavě svítí. Po ránu do oken strom starý jemu kýval,
do kraje, k obzorům se vinouc zvala cesta, do polí, podle vod, v den rozhořelý sluncem, a v dáli lesknouc se mu kynula věž města. Kraj rodný, rozkvetlý ho úsměvem teď vítal,
a pole úrodu jak dřív zas slibovala, jež dlouho čekala až domů navrátí se, by zas je obešel jak dřív jej nyní zvala – A domů v podvečer když potom navracel se,
to obraz známý zřel a jemu teď tak milý, jak často v cizině se zjevoval mu ve snu, dům skrytý v zeleni to, rodný jeho bílý; nad střechou modravý se vinul kouř a stoupal,
okénka nízká vstříc se vlídně usmívala, muškátem, myrtou – hle, a třešně ještě kvetla před okny jako dřív z let dětství přítel starý. A večer v hasnoucí když zlaté záři světla
se tiché sunuly světničkou bílou kroky stařenky schýlené, zvon dozněl po klekání, když nízkým oknem zřel na náves v tichu šera jakoby zasněnou a kraj se v dáli ztrácel
tak známý, rodný kraj utichlý za večera, tu poklid blahý mír se v srdce jeho vracel, jak děcku bylo mu teď, na klíně jež matky bezpečně usíná a vše je dobře zas.
A kouzlo podivné se vkrádalo mu v duši těch prostých, bílých stěn, jak nepoznal je dříve, s úsměvem naslouchal když do ticha se ozval ze starých švarcvaldek kukačky milý hlas.
Teď tedy vrátil se a po dědině chodil, tak trochu udiven, jak po dlouhém by čase, po řadě dlouhých let a teskných z cizí země do svého domova, hle, navrátil se zase.
A tolik milé mu těch byly známé tváře, jež doma zase zřel a pohledy těch vlídné, kdo jeho vítali a tichým štěstím záře, a s láskou mozolné tisk nyní jejich dlaně
a jeho pohledy a prostá jeho slova jim děla tolik, že on vzpomínal tam na ně. A v družném hovoru na večer na práh domu tak dětsky hovorný přisedal každodenně,
a dnů již minulých vzpomínal v stínu stromu a na vše, zlý jak sen co leželo už za ním, na hroby druhů svých, již spí kdes’ v dálné zemi, pod křížem prostičkým jak zrobili jej v spěchu,
a na ty, dávno už kdo oplakáni všemi zmizeli, jak by vír je zhltil bouřné doby. I z jejich kraje tam už mnozí padli v boji a tráva zarůstá jich opuštěné hroby.
A potom odcházel rozteskněn vzpomínkami a sotva uvěřil, že osudem mu přáno vzduch dýchat domova, naslouchat písni plesné s níž skřivan k nebi vzlét’, by zdravil nové ráno.
A radost vzrušenou svou do polí nes’, strání, pozdravem mladosti hlas kukačky mu zdál se – ach, mladost – poprvé teď zavzpomínal na ni, jak by se vrátila, to děcko dovádivé
a ruku v ruce s ním bloudila rodným krajem, jak v oči její by se díval důvěřivé. – – Teď tedy vrátil se a domova vzduch dýchal, a rodný jeho kraj ho písní vítal z šera,
tou písní domova, jež výskala i lkala – děvčata zpívala na stráni za večera. A domov jeho byl jak tichá, dobrá žena, jež věrně čekala až domů navrátí se,
a duše znavená, tou láskou utěšena zas novou radostí, nadějí ozdravěla – – Svá pole obcházel a paže jeho znovu rozkoší práce se novou silou chvěla.
Cookies on Poetry Cove