Kdos’ v duše mé se vkradl nestřežený dům,
a netečnosti spustil v oknech záclony
(měl illusemi sesláblý již zrak
a nesnes’ života den bílý, nádherný)
ve vzduchu těžkém, mrtvém slabých chvil,
v soumraku smutku v síních rozlitém
naděje bledá světla rozžíhal.
Nemocný spleenem bledý samotář.
Radosti návštěv řídkých nepřijal;
za bouří v okna, jež zavřená zalehla,
hromničku pálil bílou slabosti.
A modlu v komnatách si jakous’ postavil,
k ní modlil se v mdlých denně vzpomínkách...
V své duše nestřežený vplížil jsem se dům,
Jej slabého jsem přepad’, zardousil,
a vyvlek’ Jej, a modlu vynesl,
životu okna všeckna zotvíral,
hromničku bílou slabosti
jsem rozlámal.