Jsem jako Věčný Žid, životem štvaný,
jenž z věků do věků se věčně zmítal,
bez cíle, oddechu ku předu hnaný,
bič beznaděje Osud pro mne splítal.
Po cestách pustých štvou mne jeho rány,
tmou nocí – v mlhách den když ranních svítal,
cíl ještě vzdálený byl, nohy sdrány,
a zemřít nemoh’ jsem, jen zmdlením zmíral.
Jak slunce zářivý mně v cesty svítí,
do nocí pustých tmy, do mého žití,
jímž vleku dál se bez oddechu chvil.
A zlákaný Naděje tichým hlasem,
já štvaný životem, jen ptám se časem:
kdy zářivý svůj, kdy již stihnu cíl?