Pad’ soumrak do kraje, a setměly již lesy,
a tichem večera jen cvrčka píseň zněla,
ve vzduchu chladnoucím, zavlhlém, jak den hasnul,
se jemně v přestávkách tak jednotvárná chvěla.
Do lesa k rybníku, z nějž chlad již vál, jsem zašel,
kde časem vítr jak táh’, zašumělo sítí,
v tmu rybník nepohnut svůj matný odlesk házel,
a žlutý měsíce svit v tiché svítil mýti.
Nad vodou netopýr se tiše mihnul v letu,
skřek žab a kvílení v mé zaléhalo uši,
kdes s polí koroptví křik – kraj se ve tmách ztrácel,
v tom tichu večera jak postříkaný tuší.