V světničce stařenka suchá,
tam sedí za stolem,
na stromku světýlka hoří
tichoučkým plápolem.
Žilnaté spjaty má ruce,
a hlavu schýlenou,
obrazy zašlých dob dávno
před zrakem tiše jdou.
Vánoční třpytí se stromek,
ve světel záplavě –
dosud zří šťastnou tu chvíli
zapadlou v dálavě.
Jakoby včera to bylo,
zří všecko živě tak –
dětské se vztahují ručky,
radostně plane zrak.
Slavnostní zvonů, slyš, hlasy
teď z věže splývají,
dvě oči zavlhlé štěstím
zrak její hledají – – –
Na stromku světýlka hasnou
posledním plápolem
– drazí ti všichni jí dávno
už dřímou pod drnem.