Mráz venku do oken dýchá,
čas štědrovečerní,
světnička nevelká, nízká,
útulná, teplo v ní.
Tam děti na vodu pouští
loďky ze skořepin,
čí nejdříve potopí se,
ten smrti klesne v klín.
Tam bledých děvčátko tváří
sleduje loďku svou,
a pomněnkové dvě oči
otázek plny jsou.
Oh, její, jistě ta nejdál
popluje – kam, kdo ví?
– zvlní se voda a loďka
se její potopí.