Dech z štoly otvoru černého vlhkých par
na vchodu klenutém se v kapky sráží,
kdes’ uvnitř stlumené je slyšet hřmění kar,
a venku vozíky jak v sebe vráží.
Jdu chodbou úzkou v tmách, kahance bledý svit
po stěnách zavlhlých, jak jdu, se skrádá,
v tmách v dáli chvějící se světla bod kdes’ kmit’,
a s pleskotem jak kapka slyšíš, padá.
Již tichem v dáli zní stlumený kladiv zvuk,
a světla kmitají v tmy hustém slití,
v tom tichu vozíků se plných blíží hluk,
jež z štoly vyváží ven, den kde svítí.