Byl jasný, letní den a smavé opět ráno,
a v lesích zavlhlých hvízdali jitrem ptáci,
po silnici, jež zvolna stoupala, jak šel jsem,
u Gottesgabu pláň jsem zřel, jak v dál se ztrácí.
V paprscích slunečních pláň stopena je ranních,
luk plochy zelené, v nich silnice pruh bílý,
ten celý obzor, jímž vran tlumy s křikem plovou,
a který k modravým se lesům v dáli chýlí.
Již štíty skupených na pláni zřít je domů,
a vížka kostelní se v ranním slunci leskne,
zní plání ptáků křik a tráva z luk sem voní,
a chvílí silnicí jak jede vůz, to bleskne.